Paní Helena je osmdesáti šestiletá matka čtyř dětí a věřte nebo nevěřte, nebýt její jedné snachy, nemá se o ni pravděpodobně kdo postarat.

„Tak jakpak se vede?“ptám se a už dávno znám odpověď.

„Je to na h….“ bručí paní Helena, jako pokaždé.

„Nepovídejte a co se tak hrozného stalo?“snažím se trochu zachránit situaci.

„No podívejte, jak jsem z těch vložek celá opruzená,“ ukazuje paní Helena nešťastně.

„Ale to nic není, to se stává,“ uklidňuji ji. „Zítra vám na to přinesu mastičku a uvidíte, že to bude dobré.“

„No to tedy ne, to si mazat nebudu, měla bych filcky,“ rozhodně odmítá.

Dívám se na ni, jestli to myslí vážně, jestli ví, o čem mluví, jestli jen nežertuje.

„A kdo vám tohle řekl?“ zkouším zachovat vážnou tvář, i když mám opravdu obavy, že to dlouho nevydržím.

„To je ale přece jasný,“ tváří se, jako by hloupější ženskou než jsem já rozhodně za celých těch osmdesát šest let nepotkala. „Jak na to přijde mastný, tak jsou z toho filcky,“ velmi rozhodně zakončuje náš rozhovor.

Nedám se, přemýšlím jen, jestli ji na tento nápad přivedl bývalý manžel, aby zamaskoval nějaký svůj průšvih. Podle vyprávění to byl docela čilý milovník. Jak se říká, co před ním neuteklo na strom…

„Víte,“ prohlížím si paní Helenu a z posledních sil se snažím zachovat vážnost situace. „Já si myslím, že se bát nemusíte. Vy už filcky mít asi nikdy nebudete.“

„A teď pojďte, změříme tlak a trochu se protáhneme. Třeba se vám ten svět bude zdát lepší.“ Hned po odchodu volám snaše, doporučuji mast na opruzeniny. Ona už si s tchýní nějak poradí.

V autě odškrtávám tedy další jméno na seznamu a hurá vpřed. Přemýšlím, jestli byl včera skutečně víkend, nebo se mi to jen zdálo.

Cestou ještě vzpomínám na jiné setkání s paní Helenou. I ten den si samozřejmě stěžovala na život. Dnes ji zase chápu o trochu víc, protože i moje kolena čím dál víc bolí a to pak ten svět člověk moc růžově nevidí.

„Sestřičko, mě bolí tak moc nohy,“ začala tentokrát i bez dotazu, ještě než jsem se stačila zout, „že bych nedala ani nohy do praku.“ Potutelně se usmívala a pozorovala, co se mnou tahle úplně intimní informace udělá. Neříkám, že mě to nezaskočilo, přece jen pár let, spíš nějaká ta generace nás od sebe dělí. Ale na mě si nepříjde.

„To přece není žádný problém, paní Heleno, tak byste si prostě klekla na čtyři.“ Přála bych vám vidět ten výraz v její tváři. Skoro mi ji přišlo líto, jak se vyděsila. „Co? No to ne! To jsem v životě nikdy nedělala!“

Popravdě nevím, jestli se mi tomu chce věřit. Jiná doba, jiné mravy. Ale i tak jsem přesvědčená, že by nás možná naše babičky i překvapily a o to víc pravděpodobně dědečkové.