V tomhle příběhu je lehce úsměvný pouze název, ostatní je smutná realita.

Příběh pana Pavla a paní Zdeny se odehrál řekněme v malé vesnici Kozly. Já je oba poznala ve chvili, kdy se končil ten jejich společný kousek cesty. A zase v roli sestry domácí péče. Většina příběhů je právě z tohoto období mého profesního života, ale tenhle je možná pravou příčinou, proč jsem se rozhodla psát knihu na téma smrti.

Znali se spolu bezmála padesát let. Za tu dobu se toho hodně stalo, vzali se, koupili dům, pořídili si děti. Samozřejmě byly i chvíle, o kterých se ve slušné rodině nevypráví. Ale znáte to. Všude je něco.

„Doktorko, udělejte něco, přece ji nenecháte umřít hlady a žízní!“ Plakal pan Pavel na středisku u obvodní lékařky.

„Nebojte, pošlu vám sestřičku, dáme vaší paní infuzi, nenecháme ji zemřít hlady.“ Lékařku, dbalou hippokratovy přísahy a dnešní legislativy, ani ve snu nenapadlo, že by manželovi umírající Zdenky měla cokoli vyvracet. To jen mě se nechtělo věřit, že by člověk s nádorovým onemocněním umíral na hlad a žízeň. Protože ráda přicházím věcem na kloub, hned jsem si to se svými dotazy namířila za stařičkým onkologem. Ten také moji domněnku potvrdil. Zároveň mi ale vysvětlil, jak se k nám, zejména z Ameriky, šine nešvar žalovat lékaře za neposkytnutí péče. Nebyla bych Homo sapiens, abych nad tímhle nesmyslem nepřemýšlela.

„Víte, sestřičko, manželka nechce vůbec jíst ani pít, přece musí mít hlad a žízeň.“ Snažil se mi vysvětlit, když jsem nazítří dorazila se spásnou „kapačkou“.

„Pane, Pavle, já si myslím, že žízeň ani hlad nemá, nemusíte se bát. Její tělo už jen prostě není schopné nic přijímat.“ Pokouším se o podporu a pochopení. To je totiž momentálně to jediné reálné, co pacientka a její rodina potřebuje.

„Dcera jí uvařila vývar, to je přece zdravé. To by jí udělalo dobře.“

Cítím, jak mi vlhnou oči. Žena se ztrácí v polštářích. Je jen stínem dřívější sebe sama. Už nedokáže ani mluvit a pokud nemá zavřené oči, je její pohled soustředěný do neznáma a je až hmatatelné, jak její jedna noha už brouzdá v ranní rose na druhém břehu řeky zapomnění. V její tváři není strach, jen smíření.

„Přece mě tu nemůže nechat jen tak samotnýho. Dělejte něco!“

A já dělala. Bylo to celé ale proti mému přesvědčení.

„Pane Pavle, víte, ono už to asi moc nepomůže.“ Výraz v jeho očích vypovídal o tom, že nechápe, nebo spíš odmítá chápat. Byl nervózní, nebyl schopen chvíli se zastavit a když, tak jen před domem s hlavou v dlaních.

„Pojďte se přece chvilku posadit, musíte si odpočinout. Jedl jste?“

„Ale ona taky nejí.“ Trval tvrdošíjně na svém. Bylo vidět, že v mých očích hledá podporu a pochopení. Marně.

„Tak přece pojďte, posaďte se. Můžete ji přece vzít za ruku a něco jí vyprávět. Zkuste vzpomínat, na to hezký.“

„A opravdu nemá hlad?“ Nedal se pan Pavel, tak lehko odbýt. Začínala jsem se o něj už i trochu bát.

Jsem přesvědčená o tom, že naše tělo je rozumnější než my a že bychom ho měli poslouchat. Pokud umírající přestane přijímat potravu a tekutiny, nehledejme v tom nic jiného, než to, že jeho fyzické tělo už nic takového nepotřebuje. Naopak, pokud za každou cenu dodáváme tělu tekutiny, které „nemá objednané“ mohou se začít někde hromadit a nezřídka se takový člověk „utopí“. Minimálně se mu bude špatně a s námahou dýchat. Naše tělo má prostě svoje limity.

Nechci nikomu sahat do svědomí, ale myslím, že to děláme tak trochu i ze sobeckých důvodů. Bojíme se zůstat sami. Připadá nám to nespravedlivé. Proč se to stalo zrovna mě? Zkusme se na to ale podívat z jiného úhlu. Mnozí z nás se nebojí samotné smrti. Bojíme se umírání, bolesti, utrpení. Proč tedy ale chceme našim nejbližším to utrpení prodlužovat? Doufáme v zázrak? V to, že sice za posledních pár měsíců se lék nenašel, ale co když už zítra bude na trhu? Ano, zázraky se dějí. Obávám se však, že vyčerpanému tělu už ani takový zázrak nemá šanci pomoct.

Co tedy nám reálného zbývá? Být s ním. V přítomnosti, teď a tady. Nenechávat ho o samotě. Můžeme mít pocit, že už nás ani nevnímá, ale věřme, že opak je pravdou. Jediné, co můžeme nesobecky darovat, samozřejmě kromě péče o hygienu a tišení bolesti, je náš čas. A to i v případě, že nám nezbývají síly a možnosti poskytnout péči doma. Jak teď dopisuji poslední řádky dnešního příběhu, z očí mi stékají slzy. Před očima mám už jiný příběh, příběh svého táty. Jsem vděčná osudu, že jsme mu mohli každý z nás věnovat kus svého času, i když to fyzické jsme museli nechat na jiných. Snad byl s námi rád.